Beseda: Přesazený stromek – odměna junácký slib

Beseda o tom, jak shodou náhod malý chlapec přišel do skautského hnutí. To mu tak učarovalo, že s ním spojil svůj život. Skautem je již 79 let. Příjemné zavzpomínání s bratrem Janem Špičákem – Kazanem.

Vzpomínka Jana Špičáka – Kazana:

Do Lanškrouna jsem se přistěhoval 14. září 1946, kdy můj otec přijal nabízené místo sládka a ředitele pivovaru v Lanškrouně. Bylo mně necelých 13 let. Hned druhý den jsem nastoupil do nové neznámé školy. V této době byl pivovar, kde jsme bydleli, průchozí, tak jsem čekal od půl osmé na školáky, kteří procházeli pivovarem.
První kluk, kterého jsem oslovil, byl shodou okolností budoucí spolužák Jindra Janisch. Byl jsem rád, protože první den v neznámém městě a ani jsem nevěděl, kde je škola.

Lanškrounští skauti jedou na závody do Chrudimi, br. Kazan první zprava.

Tatínek mně přikázal, abych se ohlásil v řiditelně u pana ředitele Trkala. Jak se přikázalo, tak se stalo.
Bylo třičtvrtě na osm, když jsem zaklepal na dveře pana ředitele. Slyším: „Dále“. Otevřu dveře: „Špičák, že ano“. Pozdravil jsem. „Tak se hochu posaď, já musím něco zařídit“ a odešel.
Bylo osm hodin, nikde nikdo, bylo čtvrt na devět, nikdo. Bylo po půl deváté, otevřou se dveře: „Hochu, já jsem na tebe zapomněl, pojď, jdeme na to“. A zavedl mě do 4. třídy měšťanské školy.
Všichni v lavicích, já na stupínku a dívali se na mě jako na nějakou vycpávku. Bylo mně hrozně, bylo štěstí, že to byla třída chlapců. Pan ředitel prohodil pár slov s panem učitelem a odešel a já stál na stupínku jako kůl v plotě.
Pan učitel přišel ke mně a povídá: „Tak já jsem tvůj třídní učitel Václav Jarkovský a teď se nám představ ty.“
„Já su Honza Špičák, narodil jsem se v Jarošově u Uherského Hradiště a děkuji Jindrovi Janischovi, který mě přivedl do školy, protože jsem se včera přestěhoval.“
Pan učitel zpozorněl a povídá: „Slyšeli jste dialekt moravského Slovácka Já su! Tak se posaď tady do první lavice k panu Burešovi.“ Od toho dne v první lavici seděli páni.
Jindra už při cestě do školy mě seznámil, že chodí do skautu a jestli chci, tak mě vezme s sebou. Byl jsem rád, protože v Uherském Hradišti jsem byl se skauty na brigádě úklid hradu Buchlova. Tak jsem po diskusi s rodiči vstoupil do skautu. Již v únoru jsem složil nováčkovskou zkoušku a v dubnu 1947 jsme plánovali skautský tábor na Drozdovské pile. Starší skauti nám vytvořili vzorovou podsadu áčkový stan a my mladší ve dvojicích jsme podle vzoru museli vytvořit každý pro sebe podsadu, ve které 3 týdny budeme přebývat. Bratr Ran nám oznámil, že koncem tábora budeme skládat slib Junáka, od kdy budeme právoplatnými členy skautské rodiny.
Nastal očekávaný den odjezdu na tábor. Pan Láďa Peškar přistavil autovlek ke klubovně a nás osm určených naložili vše připravené na odvoz do tábora u Drozdrovské pily. Naše překvapení bylo, že pan Peškar přijel „Haklem“ německý vozidlem, řízení jako motocyklu a pásy jako tank. Jelo nás osm včetně řidiče a ostatní jeli vlakem Lanškroun – Hoštejn a pak do tábora pěšky!
První den byl spánek po širákem, jak se říká, ale druhý den už pod stany. A nastává táborový program.

Střediskové závody 1970 na Zámečku.

Třetí den na táboře, večer zahajoval táborák a br. Ran nám oznámil, že uprostřed posledního týdne budeme skládat slib. Bylo nás 6, kteří nemají slib. Na táboře čas ubíhá jako voda v řece a přišla středa posledního týdne. Večer 22 hodin a táborový oheň. Ano, ale skoro 1 km od našeho tábora. Tak to bylo překvapení, a ještě k tomu každý slibující půjde do tábora sám bez baterky a v klidu zalehne. Hodinu před odchodem jsme se ustrojili do krojů včetně klobouků – kdo neměl, tak si vypůjčil, aby byla ústroj kompletní.
U slibového ohně jsem hrdě přednášel statě slibu:
Na státní vlajku „Milovat vlast svou Republiku československou a sloužit jí v každé době!“
Na Základy junáctví „Plniti povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské.“
Na slibový oheň „Duší i tělem býti hotov pomáhat bližním. Tak slibuji“.
A nakonec mě br. Ran dekoroval slibovou lilií jako důkaz složení junáckého slibu.
Méně hrdě jsem vykročil do tmy na cestu zpět do tábora. Říkal jsem si počkej, nezmatkuj, oči si musí zvyknout, dívali se dlouho do ohně, tak si musí zase zvyknut na tmu. Po chvíli jsem se podíval na oblohu plnou hvězd a vrcholy stromů, směr cesty doprava do tábora. Přiznávám, srdce jsem měl v hrdle, ale tábor byl silnější. U táborové brány stála noční hlídka, která mně blahopřála ke složení slibu a uvítala mě do skautské rodiny.
Tato noc se mi uložila hluboko do mého svědomí a jsem rád, že jsem sám sebe nikdy nezradil.

V příjemném čtvrtečním podvečeru zaznělo mnoho dalších vzpomínek doplněné o fotografie z let 1945 – 1948, 1968 – 1970 a po roce 1990.